Otázka, zda svěřit peníze aktivnímu manažerovi fondu, nebo správci levného indexu, patří k nejzákladnějším rozhodnutím každého investora. Data z posledních deseti let přinášejí přesvědčivé důkazy – ale ne vždy takový závěr, jaký bychom možná očekávali.
SPIVA: čísla, která nedávají aktivním manažerům spát
Nejcitovanějším zdrojem dlouhodobých dat je zpráva SPIVA (S&P Indices Versus Active), kterou dvakrát ročně publikuje společnost S&P Global. Její závěry jsou konzistentní již více než dvě desetiletí: v horizontu deseti let nedokáže benchmark překonat více než 85 % aktivně spravovaných akciových fondů, a to jak v USA, tak v Evropě. Tento výsledek se opakuje bez ohledu na ekonomický cyklus nebo třídu aktiv.
Hlavní příčiny jsou dvě. První představují náklady: TER (Total Expense Ratio) aktivních fondů se běžně pohybuje mezi 1,5 a 2,5 %, zatímco indexové ETF nabízejí srovnatelnou expozici za 0,1–0,3 %. Složený efekt tohoto rozdílu znamená, že po deseti letech může mít investor výrazně nižší konečný zůstatek. Druhou příčinou jsou behaviorální chyby manažerů – příliš časté přeskupování portfolia, podléhání emocím a tendence systematicky nakupovat vítěze minulosti.
Zkreslení přeživších: skutečné výsledky jsou ještě horší
Při interpretaci statistik aktivních fondů je nutné zohlednit takzvaný survivorship bias – zkreslení přeživších. Fondy, které byly uzavřeny nebo sloučeny v důsledku špatných výsledků, ze srovnávacích databází často mizí. Odborné studie ukazují, že během každého desetiletí zanikne přibližně 20–40 % aktivně spravovaných fondů. Pokud se tyto fondy do analýzy zahrnou, skutečná úspěšnost aktivního řízení je ještě nižší, než naznačují běžně publikovaná čísla.
Soustřeďování kapitálu a strukturální výhoda pasivních fondů
Pochopení toho, jak fungují podílové fondy, pomáhá vysvětlit, proč pasivní strategie v posledním desetiletí získaly tak výraznou převahu. Masivní příliv kapitálu do indexových ETF nakupuje v přesném váhovém poměru všechny složky indexu, což mechanicky zvyšuje ceny největších titulů, jako jsou Apple, Microsoft nebo Nvidia. Tento mechanismus vytváří zpětnou vazbu, která pasivním investorům poskytuje jakýsi „samopoháněcí výtah“ a aktivním manažerům výrazně ztěžuje překonání indexu.
Kde aktivní přístup stále dává smysl
Bylo by však příliš zjednodušující prohlásit aktivní řízení za zbytečné. Existují segmenty trhu, kde neefektivita tvorby cen dává zkušenému manažerovi reálnou šanci generovat systematickou „alfu“.
Rozvíjející se trhy (emerging markets) – nižší analytické pokrytí, méně efektivní oceňování a geopolitická složitost mohou dát informovanému manažerovi výhodu.
Small-cap akcie – menší společnosti bývají mimo hlavní pozornost institucionálních analytiků, což vytváří prostor pro hodnotový výběr.
Firemní dluhopisy a alternativní aktiva – na méně likvidních trzích má pasivní replikace své limity a aktivní selekce může přinést přidanou hodnotu.
Model Core-Satellite: kompromisní řešení
Praktickým přístupem, který kombinuje výhody obou strategií, je takzvané Core-Satellite portfolio. Jádro („core“) tvoří široké indexové ETF pokrývající hlavní trhy – typicky 70–80 % portfolia. Satelitní část pak cíleně využívá příležitosti na trzích, kde může aktivní manažer skutečně přinést přidanou hodnotu.
Tato kombinace snižuje celkové náklady portfolia, zachovává širokou diverzifikaci a zároveň ponechává investorovi prostor pro taktická rozhodnutí.
Závěr: Plaťte za alfu tam, kde ji lze skutečně najít
Důkazy z posledního desetiletí jsou poměrně přesvědčivé: na efektivních a kapitálem nasycených trzích je levný indexový fond pro většinu investorů optimální volbou. Aktivní správa však není ve všech situacích zbytečná – klíčem je vybrat správný segment trhu a pečlivě zvážit, zda výše poplatku odpovídá skutečné přidané hodnotě.
Rozhodnutí, zda investovat prostřednictvím aktivně spravovaného fondu nebo přes ETF, by proto mělo vycházet především z dat a důkazů – nikoli z marketingových slibů.